Karma

Věříte v karmu? Že vše špatné, co uděláme, se nám ve výsledku vrátí? Jenže co když jen vracíme rány, které nám byly udeřeny? Někomu ublížit je ve většině případů zbytečné, ale pomstít se může být naprosto nevyhnutelné. Jenže proč by se pak říkalo, že svině se mají nejlépe? A proč by tomu tak i bylo? Buď znám, nebo jsem slyšela o spoustě lidí, kteří udělali spoustu špatných věcí, a nakonec to pro ně skončilo happy endem. Jenže není to jen ticho před bouří? Pokud karma opravdu funguje, a já doufám, že ano, dříve nebo později by vše mělo najít správné koleje. Viníci by měli zaplatit a nevinným by se mělo začít dařit. Nebo ne? Možná nikdo není nevinný, možná musíme zaplatit všichni. Věřím, že karma má svůj vlastní plán, jak dát vše do pořádku.

'For the innocent, the past may hold a reward. But for the treacherous, it's only a matter of time before the past delivers what they truly deserve.'

'In revenge, as in life, every action has an equal and opposite reaction. In the end, the guilty always fall.' 

Letting go

 

Museli jste se někdy něčeho vzdát? Jednou v našem životě přijde chvíle, kdy budeme muset něco prostě nechat jít. Něčeho se vzdát. Osoby, myšlenky, vzpomínky, citu.. Nezáleží na tom, kolikrát to v životě uděláme, nikdy to nebude jednoduché a většinou ani příjemné. Nejhorší je vzdát se osoby.. Protože abychom se té osoby mohli vzdát, musíme se vzdát i citů, které chováme. Což jsem nedávno udělala. Psala jsem poslední zprávu svému ex a s každým slovem a každou slzou mě opouštěly mé vlastní pocity. Cítila jsem, jak má ledová zeď opět našla své místo. Opustily mne i veškeré otázky. Vše je mi fuk a nic necítím. A život je hned lepší. Když zmizí bolest a stupidní otázky, na které vám stejně nikdo nikdy neodpoví popravdě. Čím míň se člověk stará, tím lépe se má.

Je těžké přiznat si, že je vše pryč a že vy prostě musíte jít dál. Ale v momentě, kdy toto uděláte, zjistítě, že na světě máte neomezené možnosti. Že je hloupost vázat se na jednu osobu. Jediný, kdo vám brání v rozletu, jste vy sami.

The Story of a Broken Heart Part 1

Jedna nejmenovaná osoba mě svým článkem na blogu inspirovala k tomu, abych taky napsala něco z minulosti. První část, která už nebolí. Napsat druhou bude horší. Přináším vám příběh o zrození a pádu ledové královny. Část první.

To takhle žila jednou jedna Bařena. Byla první rok na obchodce a už tam neměla moc kamarádů. Byla to docela hodná a citlivá holka, co nikdy nezapadala a nikdy nebyla pořádně zamilovaná. Tak trávila spousty a spousty hodin u počítače hraním RP hry. Její postava ve hře byla ze Zmijozelu a byla naprosto perfektní. Přiznejme si to, Bařena si na ní kompenzovala všechny své nedostatky. A jak už to tak bývá, když hrajete hru, Bařena se začala bavit s ostatními hráči i mimo hru. No a někdy v květnu roku 2012 poprvé napsala jednomu hráči. Už ve hře se jí líbil. Hrál o 6 let staršího záporáka. Bylo na něm něco zvláštního a ona to hned věděla. Nejdřív se bavili jen o hře, ale časem se začali poznávat a zjistili, že jsou téměř stejní. První věc byla, že studoval filmařinu, což už nějakou dobu byl Bařenin sen. Jenže bydlel v Praze, konkrétně v Bohnicích. Byl tajemný a inteligentní. Netrvalo to dlouho a Bařena se zamilovala. Uvědomila si to někdy v momentě, kdy měli vážnou konverzaci na téma láska a pan J. prohlásil, že ho nikdy nikdo nemiloval. Což Bařenu taky ne. Bařena se zbláznila. 

Psali si několik měsíců, a pak mělo konečně přijít první setkání. Bylo to někdy v září. Bařena byla nervózní a zároveň natěšená. Setkali se pod koněm, objali se a šli se projít po centru Prahy. Pan J. byl trochu zamlklý, ale ve výsledku se oba rozmluvili a hrozně si rozuměli. Udělali si fotku a Bařena jela za sestrou. Dala fotku na facebook a začaly chodit komentáře, jak jim to hrozně sluší a bla bla bla. Což z nějakého důvodu panu J. vadilo. Přišla první hádka, která se brzy urovnala a všechno bylo zase v pořádku.

Jenže v listopadu přišla osudová noc, noc, kdy šlo všechno do kopru. Pan J. Bařenu pozval do Prahy na oslavu narozenin jeho kamarádky. Bařena nadšeně souhlasila. Jenže se na párty něco zvrtlo a pan J. se naštval (tuto část příběhu si Bařena nepamatuje v důsledku alkoholového opojení). V noční tramvaji s Bařenou neprohodil ani slovo, a pak jí skoro mlčky doprovodil před dům její sestry. Kde se objali a Bařena po neuvěřitelné době vyslovila slova 'Mám tě ráda.', pan J. řekl 'Já tebe.' a odešel. Poté už se neozval, Bařena psala, jestli je všechno v pořádku a nic. Asi o 14 dní později si Bařenu vymazal z přátel (mám pocit, že to byl 12. listopad, tudíž se skoro blížíme k ročnímu výročí, yaay). Bařena se opět pídila po odpovědi. Přišel sloh, který ji zlomil. Ve zprávě stálo, že pan J. si myslí, že mu Bařena celou dobu lhala absolutně o všem a že nepotřebuje někoho, kdo bude papouškovat jeho názory a tak dále a tak dále. Poslední slova si Bařena pamatuje dodnes 'Tímto bych chtěl říct, že je konec.'. Pak přišel blok na facebooku a opravdu konec byl. Navždy.

Po 8 měsících skvělého přátelství a Bařeniny slepé zamilovanosti, přišlo 6 měsíců klinické deprese. Bařena nechtěla nikoho vidět, s nikým mluvit, chodila maximálně do školy a zbytek času trávila užíráním se u seriálů doma v posteli. Jenže čas rány hojí a Bařeně začalo být lépe. Měla kamarádky. Ale rozhodla se, že už se zamilovat nechce. Nejlépe nikdy. Tak si vybudovala vysokou ledovou zeď kolem svého srdce. Konečně se naučila mít všechno na háku. Byla z ní ledová královna.

Stálo ji to spoustu úsilí a byla by bývala ledová doteď, ale to by se nesměl objevit on. Pan Božský. Ale o něm někdy jindy, nejsem si jistá, jestli jsem připravena rýpnout si do téměř čerstvých ran.

PS: Dodnes nevím, zda jsem pana J. milovala, nebo jestli to byla jen zamilovanost. Ale je to pryč a už to nebolí, takže hádám, že ta druhá možnost.)

Sebedestrukce

'You can get addicted to a certain kind of sadness.'

Každý to známe. Například po rozchodu většinou nechceme dělat nic jíného než ležet v posteli, poslouchat ty nejdepresivnější písničky, co najdeme, a utápět se ve vlastním smutku. Přitom moc dobře víme, že to náš stav jen zhorší.

Nebo když se nedokážeme smířit s tím, že bychom tu osobu ztratili úplně a raději si ji budeme držet ve svém životě, jakkoliv jen můžeme, ikdyž to jen prodlouží proces posunutí se dál. Ikdyž to občas více bolí. Snažíme se s tou osobou komunikovat normálně, jako by se nic nestalo, ale přitom vzpomínáme, jak jsme se s tou osobou bavili, když jsme byli spolu. Vzpomínáme na začátky a na to, jak jsme byli šťastní. Je to určitá forma sebedestrukce. Nedokážeme tu osobu nechat jít. Kdybychom to dokázali, chvíli by nám ta osoba chyběla, ale časem by se to zlepšilo. Takhle si ten proces jen prodloužíme.

Já například mám jedno velmi sebedestruktivní přání. Nebudu ho sem psát, ale vím, že by mne to zničilo. A přesto po tom toužím. Mám strach, že se neposunu dál. Ne tímhle způsobem. Ale nemám dostatek síly na to, všechno vzdát a nechat ho jít.

Někdy se můžeme stát závislími na určitém druhu bolesti. A vždy chceme to, co nemůžeme mít.

'Did I ever really love Big? Or was I addicted to the pain, the exquisite pain, of wanting someone so unattainable?'

Sliby

 

Dali jste někdy někomu slib a opravdu ho dodrželi? Mluvím jak o malých slibech jako 'Mami, slibuju, že se už opravdu začnu učit.', tak o těch závažnějších jako 'Slibuju, že tě nikdy neopustím.'. Všichni jsme někdy někomu něco slíbili, ale ne vždy jsme to dodrželi.

Sliby by pro nás měly znamenat vše. A nikdo by neměl slibovat to, co nehodlá a nemůže splnit.

Zacházeli by lidé se sliby opatrněji, kdyby každý slib měl být neporušitelným slibem? Kdyby dotyčná osoba, co něco slíbila, měla při porušení toho slibu zemřít? Myslím, že kdyby toto opravdu fungovalo, nikdo by nic nesliboval, protože pak by byla polovina planety mrtvá. 

Se sliby by se mělo zacházet opatrně. Porušení slibu dokáže hodně zabolet. Ikdyž už by nám od začátku mělo být jasné, že dotyčná osoba slib nedodrží. A proč se vlastně nikdy nepoučíme? Proč nad těmi planými sliby jen nemávneme rukou? Protože jsme naivní. Lžeme sami sobě. 'On je jiný.' říkáš si doma, zatímco nad ním brečíš. Možná je. Ale každý má svou fatální chybu, někdo jich má víc a někdo méně, ale každý jí má. 

Takže pro příště sami sobě udělejme laskavost a nevěřme všemu, co nám někdo řekne, přináší to zbytečné zklamání. 

A já prosím všechny, aby se sliby nacházeli opatrněji. Není to jen tak.

inspirace (x)

6 degrees of separation

Rozchody asi nejsou nikdy lehké. Já mám za sebou svůj první a prošla jsem si už několika fázemi. Doufám, že jsem konečně v té poslední. Začátkem vztahu bylo mé bourání ledových zdí, teď jsem si je postavila znovu a doufejme, že jsou pevnější.

První fáze byly záchvaty hysterického breku, pocit, že budete zvracet, nechuť k jídlu a přemýšlení o tom, jak už nikdy nikoho takového nenajdete.

Druhá fáze byla ta, že se přece nebudu stresovat kvůli chlapovi, že najdu lepšího a že pokud spolu máme být, budeme. Pomohl mi k tomu odjezd do Prahy a litry alkoholu.

Třetí fáze byla naprostá zmatenost. Nevěděla jsem, zda ho miluju nebo nenávidím a jestli jsem v depresi, nebo zda mě přepadá vztek.

Čtvrtá fáze bylo uvědomění si, že nedokážu nenávidět, ale že s tou láskou v sobě taky žít nemůžu. A proto jsem se dostala ještě do horší fáze zmatenosti. Byly chvíle, kdy jsem naprosto nic necítila a fáze, kdy jsem myslela, že mi pukne srdce.

Pátá fáze byly otázky. Spousta otázek. Na které jsem dostala méně odpovědí, než jsem chtěla, ale zato jsem si uvědomila, že ta osoba, která mi ty odpovědi dala, už není ta osoba, do které jsem se zamilovala. A v této fázi jsem přestala cokoliv cítit a opět jsem ztratila schopnost brečet.

A teď se nacházím v šesté fázi. Vím, že pod vrstvou ledu tu osobu pořád miluju, ale je to hodně hluboko. Necítím nic. Snažím se žít jako by se nikdy nic nestalo. Jako by ty tři měsíce, kdy jsem cítila, vůbec nebyly. 

Jedno je jisté, do vztahu už se rozhodně nepoženu. Ublížila bych tím nejen sobě, ale také té osobě, se kterou bych byla. Bude trvat dlouho než zapomenu a odhodlám se znovu se někomu otevřít. A znovu milovat.

'First, you think the worst is a broken heart

What's gonna kill you is the second part
And the third, is when your world splits down the middle
And fourth, you're gonna think that you fixed yourself
Fifth, you see them out with someone else
And the sixth
Is when you admit that you may have fucked up a little'

Je důležité obklopovat se správnými lidmi

Říká se, že falešné přátele poznáme tak, že když se přestanou bavit s námi, začnou se bavit o nás. Já poznala, že je to naprostá pravda. Nebudu tu popisovat, co přesně se stalo. Řeknu jen to, že člověk, který o mně tvrdil, že patřím mezi jeho nejlepší přátele, se ke mně naprosto otočil zády a postaral se o to, aby se ke mně otočili zády i ostatní. Kvůli maličkosti. A proto chci dnes psát o tom, jak je důležité obklopovat se správnými lidmi.

Nezáleží na kvantitě. Záleží na kvalitě. Ať už si myslíte, že to není pravda nebo naopak. Nikdo nepotřebuje mít 100 'přátel', kteří se k němu otočí zády při první příležitosti. Bohatě stačí třeba tři opravdoví přátelé, kteří za vámi budou stát ať už se děje cokoliv. Ti, kterým můžete zavolat třeba ve 3 ráno a vybrečet se jim do telefonu. Jenže v dnešní době je hrozně těžké někoho takového najít. (a to ani nebudu mluvit o tom, jak je těžké najít normálního partnera) V dnešní době nikdo nevěří nikomu a když už ano, většinou je to ten nesprávný člověk. Například já mám nálepku 'falešná'. Proč? Protože jsem se vždy snažila se všemi vycházet, jak nejlépe to šlo a všem pomáhat, kdykoliv a jakkoliv jsem mohla. Většinou se v lidech mýlíme. Je to smutné, ale je to pravda. Ti, kterým nevěříme si naši důvěru zaslouží nejvíce a těm, kterým plně věříme, bychom neměli věřit absolutně s ničím. 

Taky je pro naše vlastní psychické zdraví důležité obklopovat se, pokud možno, co nejvíce pozitivními lidmi. Pokud se budeme stýkat s někým negativním, pesimistickým v každé situaci a bez jakéhokoliv seběvědomí, nezáleží na tom, jak silní jsme jedinci, ovlivní nás to. 

Co se tu snažím říct je to, že bychom si měli dávat pozor, komu důvěřujeme a s kým se bavíme. Všechno nemusí být tak, jak to vypadá. A někdy je dokonce možná lepší být sám a počkat si na lepší společnost, než se obklopovat lidmi, kteří si naši společnost ani nezaslouží.

Showing the real self

Není lehké se někomu otevřít. Obzvlášť někomu, na kom nám záleží. Každý máme svou minulost a každý jsme někdy udělali něco, na co nejsme pyšní. Nechceme to odhalovat, protože si to nechceme připomínat, nebo snad proto, že se bojíme, že by to někoho mohlo odradit?

 Každý máme více tváří. Chováme se pokaždé jinak, jen záleží na tom, s kým zrovna jsme. Ale tu pravou tvář budeme vždy znát jen my sami. Ovšem, že se najde někdo, koho pustíme blízko, ale nikdy neodhalíme vše. Ať už si to chceme přiznat nebo ne.

Nemyslím, že někdy můžeme poznat člověka na 100% a nezáleží na tom, jak moc chceme. Lidé se mění. A všichni mají věci v sobě, které si chtějí nechat pro sebe. A tak je to v pořádku.

Někteří lidé mají menší problém s otevíráním se ostatním a někteří zase větší. Stejně jako někteří v sobě mají temnější věci než ostatní. Nikdy nevíme, čím si člověk prošel. Někdo to nedává najevo a někdo musí mít neustálou pozornost a dá všem najevo, že není v pořádku. Proto nesuďme lidi, podle toho, jak se chovají a vypadají. Možná se nechtějí otevřít, a proto nic nedávají najevo.

A toto je důležité akceptovat. Obvzláště ve vztahu. 

Hádky

Každý se hádá. A každý by se podle mě hádat měl. 

Mám kamarádku, která už má roční vztah bez jediné hádky. A to já bych nechtěla. Říkejte si, co chcete, ale myslím si, že když pár hádku přežije, posílí ho to. Kdyby se nehádali, může jejich vztah ztroskotat pak na jedné jediné hádce. 

A taky kde je hádka, tam je vášeň a usmiřování. Neříkám, že by se všichni měli každý den hádat, ale občas to prospěje. Odhodit masku a odhalit věci, co nám třeba vadí. Myslím, že tomu vztahu to i pomůže. Vždycky všechno nemůže být růžové. To by totiž nebyla realita. Realita je občas tvrdá a pár se musí naučit překážky překonávat. Vztah je práce a nemůžete ho jen tak zahodit. Když se pohádáte s rodiči, taky se hned nezačnete prohlašovat za sirotka. 

Důležité je umět přiznat chybu. Mohla za vaši hádku vaše špatná nálada? Uvědomili jste si, že jste vyjeli zbytečně, až po hádce? Snad nikdy není pozdě, stáhnout ocas, trochu zapomenout na pýchu, přiznat chybu a omluvit se. 

A já myslím, že se to začínám učit.

Soulmates

Existují spřízněné duše? A pokud ano, je zaručeno, že tu svou potkáme? A co když už jsme ji potkali a ono to nevyšlo? Znamená to tedy, že to nebylo ono?

A je někde řečeno, že spřízněná duše musí být osoba opačného pohlaví? Není snad pravděpodobnější, že ji najdeme v našich nejbližších přátelích nebo snad rodině?

Na zemi žije 7 miliard lidí. Kde je tedy řečeno, že pro každého je tu jen jedna?

Já osobně si nejsem jistá, že na tohle věřím. Samozřejmě, může se objevit někdo, s kým si budeme rozumět jako s nikým, s trochou štěstí to bude osoba opačného pohlaví, dáme se dohromady, ono to vyjde, vezmeme se a budeme žít šťastně až na věky. Jenže proč tomu hned říkat spřízněná duše? A je vůbec ve světě, takto cynickém, takovýto scénář ještě možný?

A pokud existují spřízněné duše, nevěřím, že pro každého je tu jen jedna. A že to vždy nemusí být ta osoba, kterou si vezmeme. Protiklady se přitahují. Pokud nejsme spokojeni sami se sebou a potkáme někoho naprosto stejného jako jsme my, můžeme ho vůbec milovat? Pokud nemilujeme sami sebe, jak bychom mohli milovat někoho naprosto identického? 

Někdy si třeba jen myslíme, že tohle byla naše spřízněná duše, a pak to nevyjde a zjistí se, že většina byla jen přetvářka. A jdeme dál. Tudíž otázka zbývá, hledáme v budoucích partnerech spřízněné duše, nebo někoho, kdo bude naším protikladem a tím pádem nás bude doplňovat? 

Facebookoví 'přátelé'

Včera jsem si promazávala přátele z facebooku a přemýšlela jsem, proč jsem kdy ty lidi v přátelích vůbec měla. Z cca 250 přátel jsem si jich nechala jen 115 a pořád mi to přijde hodně. Bylo by jich tak 80, kdybych si nenechala přátele z Irska a Dánska. Ráda si nechávám své mezinárodní konexe. Kdo ví, jestli někdy nebudu mít cestu třeba do Limericku nebo Skals?

Ale zbytek lidí mi přišel naprosto zbytečný. Byli tam lidé, kteří mě štvali už jen tím, že dýchají, lidé, kteří mě na ulici ani nepozdraví, lidé, které si nepamatuju, že jsem si kdy přidávala, lidé, se kterými jsem si v životě nepsala a v životě psát nebudu a spousta dalších podobných existencí.

Na facebooku jsou všeobecně dva typy lidí. Lidi, co si přidávají každého, mají okolo 2000 přátel a žádné soukromí. A lidé, kteří mají svých 100 přátel, které znají osobně a alespoň jednou si s nimi psali.

Osobně první skupinu lidí nechápu. Na co bych měla mít v přátelích lidi, kteří mými přáteli nejsou a jsou třeba z Brna?

Mně osobně přišlo odebírání těch všech lidí svým způsobem uspokojující. Netuším proč. Srovnáte si alespoň, komu jste se dlouho neozvali, komu se už nikdy ozvat nechcete a tak dále a tak dále.

Budu to muset dělat častěji.

Předsudky

"Buď osobou, kterou bys chtěla potkat."

Žijeme ve světě, kde záleží absolutně na všem. Na vzhledu, zaměstnání, penězích, zájmech.. Ale mně osobně se zdá, že málokdo věnuje pozornost té osobě, co se skrývá pod tou fasádou. Přiznejme si to, žijeme v povrchním světě, kde na vzhledu prostě záleží. Pokud nepotkáte někoho po internetu a nezamilujete se do něj, aniž byste věděli, jak vypadá, vzhled bude vždy důležitým faktorem pro seznámení. 

Další otázkou je, jestli mohou dva naprosto rozdílní lidé vytvořit fungující vztah. Nebo i u nás funguje určitá forma kastovního systému? Zvrácená forma. Například se považuje za zvláštní, když žena vydělává víc peněz než muž, ale když je to naopak, je to naprosto v pořádku. Stejně jako se považuje za zvláštní, když si někdo pohledný najde ne zrovna pohledného partnera. Opravdu bychom se podle společnosti měli stýkat pouze s lidmi nám rovnými? A kdo tu rovnost vlastně určuje?

Proč by žena nemohla vydělávat víc peněz než muž? Proč by modelka nemohla chodit s průměrně vypadajícím mužem? Proč se nikdo nezabývá tím, že si ti lidé možná rozumí natolik, že tyto rozdíly nehrají žádnou roli?

Proč soudíme ostatní, když sami nechceme být souzeni? A proč se skoro nikdo neřídí mottem "Buď osobou, kterou bys chtěla potkat."? Každý by si měl občas zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad tím, jestli by chtěl potkat sám sebe. 

Kam se poděly princezny?

Skoro každá dívka chce svého prince na bílém koni, který pro ni udělá první a poslední a budou žít šťastně až do smrti. A myslím, že ten problém není v tom, že princové již vymřeli, problém je v tom, že vymřely princezny.

Dnešní době chybí jedna podstatná věc. Sebeúcta. Dívky si fotí svá prsa a zadky a nohy a bůhví co ještě na profilovky na všech možných sociálních sítích, ztrácí panenství na diskotékách ve 13ti letech a pak brečí, že všichni kluci jsou stejní. Možná byste se, dámy, měly zamyslet nad sebou. Já si ve 13ti letech pomalu ještě hrála s panenkama, než abych řešila, jestli náhodou nejsem třeba těhotná. 

A princové taky pomalu vymírají. Jenže čím to je? Čím to je, že v mojí generaci už skoro nenajdete někoho, komu nejde jen o sex? A proč se 13ti leté dívky tak hrozně ženou do toho, aby ztratily panenství? Myslí si snad, že je to udělá dospělejšími? 

V dnešní době je láska jako z Cruel Intentions, kde Sebastian jede přes celý Manhattan až na nádraží vyznat lásku Anette, nebo z The Notebook, kde spolu nakonec i umřou, víceméně science fiction. 

Jenže otázkou není, kde jsou takoví muži, otázkou je, kde jsou ty dámy, za které muži chtějí takto bojovat?

(Za inspiraci děkuji Michaele Losekoot http://ruzovapanda.blogspot.cz/2013/07/mozna-vsechny-nejsme-princezny.html)

We accept the love we think we deserve

Proč si ženy vybírají muže, kteří se k nim chovají jako ke kusu hadru? Poslední dobou to pozoruji u své kamarádky. Její nový vztah je samá bolest, chybí tam důvěra a hlavní věta vztahu je "chce to čas". A přesto na tomto vztahu lpí. Ikdyž by si mohla najít někoho, kdo si jí bude mnohem více vážit. Je to snad proto, že opravdu přijímáme pouze tu lásku, kterou si myslíme, že si zasloužíme? A proč si vůbec myslíme, že si víc nezasloužíme? Je to ovlivněno naší minulostí? 

Psala jsem si s bývalým přítelem této kamarádky a teď cituji "Proč se tak změnila? Byla to nejlepší holka na světě." 

Je tedy tahle její snaha být jiná snahou o to, aby další vztah vyšel? Je tedy její nová volba partnera důsledkem minulého nevydařeného vztahu? A proč se vlastně lidé po rozchodu většinou tolik změní? Rozchod nám může naprosto změnit například pohled na lásku obecně a na další vztahy. 

Jenže to pořád neřeší otázku, proč se vlastně tak podceňujeme? Proč budeme raději s někým, kdo se k nám nechová úplně nejlépe, než abychom si vzali nějaký čas pro sebe? Proč si myslíme, že si něco nezasloužíme?

A vlastně.. Proč já to takhle nemám? Když něco chci, jdu si za tím a je mi jedno, zda si to zasloužím nebo ne. Do každého vztahu se musí něco invenstovat, takže když do něčeho něco investujeme, proč bychom si to tedy sakra nezasloužili?

Proč si muži a ženy nikdy nebudou rovni

Ano, za tenhle článek mě asi všechny feministky ukamenují, ale ženy a muži si nikdy rovni nebudou.

Ženy byly, jsou a vždy budou to jemnější pohlaví. 

Neříkám, že žena nemá právo na kariéru a má sedět doma a starat se o děti a podobně. To v žádném případě. Jen konstatuji, že rovnost, jakou si představují zaryté feministky, prostě neexistuje.

Jak by to vypadalo, kdyby například žena otevírala dveře muži? Kdyby ochraňovala muže vlastním tělem a pustila se kvůli němu třeba do rvačky s pouličním násilníkem? To by prostě nešlo.

Muži dávají a ženy přijímají, je to tak dáno už biologicky. Čímž nemluvím například o penězích. Já osobně mám lepší pocit z toho, když si něco koupím z vlastních peněz, než aby mi to kupoval někdo jiný. Jsem ráda nezávislá a přesto závislá. Nechci být vydržovaná, ale líbí se mi, když mi muž otevře dveře, když vím, že by se za mě pustil i do rvačky. 

Co se snažím říct je to, že my ženy to v několika ohledech máme samozřejmě těžší, ale to neznamená, že jsme rovni mužům. Sice musíme zvládat porod, ale to je víceméně věc dobrovolná. Nikdo nás v dnešní době nenutí mít děti. Ale zato máme například výhodu několikanásobného orgasmu. 

Prostě zastávám názoru, že muž má být ve vztahu ten dominantnější, ať už se to zarytým feministkám líbí nebo ne. Žena má samozřejmě právo na vlastní názor, jak ve vztahu, tak v práci a kdekoliv jinde, ale přecejen se ženami nemůže být zacházeno stejně jako s muži. Kdyby si muži a ženy opravdu byli rovni, bylo by přijatelné, aby muž dal ženě například facku. Což není. Muž má ženu ochraňovat. A tudíž pokud žena potřebuje ochranu, není rovna muži.

Kamenujte, feministky.

10 věcí, kterými jsem posedlá

1. Boty

Ukažte mi jednu ženu, která by je nemilovala. Různé barvy, styly, velikosti podpatků.. Ach. Boty k nám prostě patří. Bez bot chodit nemůžeme a už je jen na nás, jak krásné boty budeme nosit.

Proč mám ráda muže v oblecích

Muž v obleku.

Myslím, že se najde spousta žen, kterým to přijde sexy.

Samozřejmě, že ne pokaždé se to povede. Oblek musí padnout. Nefunguje to tak, že si vezmete oblek po svém dědečkovi a je z vás star zralá na červený koberec. Vážně ne.

U obleku záleží na spoustě faktorů. Střih, barva, sladěnost košile a kravaty a kvalita. Samozřejmě, že když si koupíte oblek třeba v C&A, bude vypadat jinak než oblek třeba od Huga Bosse nebo Armaniho. A naštěstí si to někteří muži už uvědomili a další si to začínají uvědomovat.

No ale k pointě článku. Většina dívek v mém věku chce kluky, co mají takzvaný "swag".

Jenže já nejsem, a nikdy jsem nebyla, jako ostatní holky. Nechci kluka, chci muže. Nechci 's někým chodit', chci mít s někým 'vážný vztah'. Ano, jsem náročná, ale kupodivu se mi obojí podařilo.

Muž v padnoucím obleku už sám o sobě vyzařuje určité charisma. Je to známkou určitého luxusu a stylu.

Jak řekla jedna má kamarádka: ,,Může to být průměrný hezounek, ale jakmile nahodí oblek, je to úplně o něčem jiném."

A úplně nejlepší jsou ti, co nosí oblek jen tak, bez důvodu. Prostě chtějí vypadat dobře.

Jenže neklamu se tím? Opravdu se muž, který se dokáže postarat o sebe, dokáže postarat i o ženu? A nejsou takoví muži hlavně děvkaři?

Boys have swag. Men have style. Gentlemen have class.

3 důvody, proč jsem začala psát až teď

1. Můj život nebyl zajímavý

Zkrátka nebylo absolutně o čem psát. A taky mi přijde, že jsem za poslední cca měsíc získala mnohem větší přehled o různých věcech.

2. 'Tohle už určitě někdo napsal!'

S největší pravděpodobností ano. Ale každý všechno vidí trochu jinak. 100 lidí, 100 chutí. A každý má svá osobní dramata a něco, o čem se dá psát originálně. 

3. Rozptýlení a lenost

Začala jsem ironicky psát zrovna, když jsem byla bez počítače. Když mám počítač, neustále mne něco rozptyluje. Nový díl seriálu, nové video od mého oblíbeného youtubera, obnovování všech sociálních sítí každých 5 vteřin,... Žádná síla mě nedonutí všechno vypnout, sednout si, zapnout word a psát. Prostě ne.

Ale jakmile jsem teď už začala, jen tak nepřestanu. Začínáme.