Soulmates

Existují spřízněné duše? A pokud ano, je zaručeno, že tu svou potkáme? A co když už jsme ji potkali a ono to nevyšlo? Znamená to tedy, že to nebylo ono?

A je někde řečeno, že spřízněná duše musí být osoba opačného pohlaví? Není snad pravděpodobnější, že ji najdeme v našich nejbližších přátelích nebo snad rodině?

Na zemi žije 7 miliard lidí. Kde je tedy řečeno, že pro každého je tu jen jedna?

Já osobně si nejsem jistá, že na tohle věřím. Samozřejmě, může se objevit někdo, s kým si budeme rozumět jako s nikým, s trochou štěstí to bude osoba opačného pohlaví, dáme se dohromady, ono to vyjde, vezmeme se a budeme žít šťastně až na věky. Jenže proč tomu hned říkat spřízněná duše? A je vůbec ve světě, takto cynickém, takovýto scénář ještě možný?

A pokud existují spřízněné duše, nevěřím, že pro každého je tu jen jedna. A že to vždy nemusí být ta osoba, kterou si vezmeme. Protiklady se přitahují. Pokud nejsme spokojeni sami se sebou a potkáme někoho naprosto stejného jako jsme my, můžeme ho vůbec milovat? Pokud nemilujeme sami sebe, jak bychom mohli milovat někoho naprosto identického? 

Někdy si třeba jen myslíme, že tohle byla naše spřízněná duše, a pak to nevyjde a zjistí se, že většina byla jen přetvářka. A jdeme dál. Tudíž otázka zbývá, hledáme v budoucích partnerech spřízněné duše, nebo někoho, kdo bude naším protikladem a tím pádem nás bude doplňovat? 

Facebookoví 'přátelé'

Včera jsem si promazávala přátele z facebooku a přemýšlela jsem, proč jsem kdy ty lidi v přátelích vůbec měla. Z cca 250 přátel jsem si jich nechala jen 115 a pořád mi to přijde hodně. Bylo by jich tak 80, kdybych si nenechala přátele z Irska a Dánska. Ráda si nechávám své mezinárodní konexe. Kdo ví, jestli někdy nebudu mít cestu třeba do Limericku nebo Skals?

Ale zbytek lidí mi přišel naprosto zbytečný. Byli tam lidé, kteří mě štvali už jen tím, že dýchají, lidé, kteří mě na ulici ani nepozdraví, lidé, které si nepamatuju, že jsem si kdy přidávala, lidé, se kterými jsem si v životě nepsala a v životě psát nebudu a spousta dalších podobných existencí.

Na facebooku jsou všeobecně dva typy lidí. Lidi, co si přidávají každého, mají okolo 2000 přátel a žádné soukromí. A lidé, kteří mají svých 100 přátel, které znají osobně a alespoň jednou si s nimi psali.

Osobně první skupinu lidí nechápu. Na co bych měla mít v přátelích lidi, kteří mými přáteli nejsou a jsou třeba z Brna?

Mně osobně přišlo odebírání těch všech lidí svým způsobem uspokojující. Netuším proč. Srovnáte si alespoň, komu jste se dlouho neozvali, komu se už nikdy ozvat nechcete a tak dále a tak dále.

Budu to muset dělat častěji.

Předsudky

"Buď osobou, kterou bys chtěla potkat."

Žijeme ve světě, kde záleží absolutně na všem. Na vzhledu, zaměstnání, penězích, zájmech.. Ale mně osobně se zdá, že málokdo věnuje pozornost té osobě, co se skrývá pod tou fasádou. Přiznejme si to, žijeme v povrchním světě, kde na vzhledu prostě záleží. Pokud nepotkáte někoho po internetu a nezamilujete se do něj, aniž byste věděli, jak vypadá, vzhled bude vždy důležitým faktorem pro seznámení. 

Další otázkou je, jestli mohou dva naprosto rozdílní lidé vytvořit fungující vztah. Nebo i u nás funguje určitá forma kastovního systému? Zvrácená forma. Například se považuje za zvláštní, když žena vydělává víc peněz než muž, ale když je to naopak, je to naprosto v pořádku. Stejně jako se považuje za zvláštní, když si někdo pohledný najde ne zrovna pohledného partnera. Opravdu bychom se podle společnosti měli stýkat pouze s lidmi nám rovnými? A kdo tu rovnost vlastně určuje?

Proč by žena nemohla vydělávat víc peněz než muž? Proč by modelka nemohla chodit s průměrně vypadajícím mužem? Proč se nikdo nezabývá tím, že si ti lidé možná rozumí natolik, že tyto rozdíly nehrají žádnou roli?

Proč soudíme ostatní, když sami nechceme být souzeni? A proč se skoro nikdo neřídí mottem "Buď osobou, kterou bys chtěla potkat."? Každý by si měl občas zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad tím, jestli by chtěl potkat sám sebe. 

Kam se poděly princezny?

Skoro každá dívka chce svého prince na bílém koni, který pro ni udělá první a poslední a budou žít šťastně až do smrti. A myslím, že ten problém není v tom, že princové již vymřeli, problém je v tom, že vymřely princezny.

Dnešní době chybí jedna podstatná věc. Sebeúcta. Dívky si fotí svá prsa a zadky a nohy a bůhví co ještě na profilovky na všech možných sociálních sítích, ztrácí panenství na diskotékách ve 13ti letech a pak brečí, že všichni kluci jsou stejní. Možná byste se, dámy, měly zamyslet nad sebou. Já si ve 13ti letech pomalu ještě hrála s panenkama, než abych řešila, jestli náhodou nejsem třeba těhotná. 

A princové taky pomalu vymírají. Jenže čím to je? Čím to je, že v mojí generaci už skoro nenajdete někoho, komu nejde jen o sex? A proč se 13ti leté dívky tak hrozně ženou do toho, aby ztratily panenství? Myslí si snad, že je to udělá dospělejšími? 

V dnešní době je láska jako z Cruel Intentions, kde Sebastian jede přes celý Manhattan až na nádraží vyznat lásku Anette, nebo z The Notebook, kde spolu nakonec i umřou, víceméně science fiction. 

Jenže otázkou není, kde jsou takoví muži, otázkou je, kde jsou ty dámy, za které muži chtějí takto bojovat?

(Za inspiraci děkuji Michaele Losekoot http://ruzovapanda.blogspot.cz/2013/07/mozna-vsechny-nejsme-princezny.html)

We accept the love we think we deserve

Proč si ženy vybírají muže, kteří se k nim chovají jako ke kusu hadru? Poslední dobou to pozoruji u své kamarádky. Její nový vztah je samá bolest, chybí tam důvěra a hlavní věta vztahu je "chce to čas". A přesto na tomto vztahu lpí. Ikdyž by si mohla najít někoho, kdo si jí bude mnohem více vážit. Je to snad proto, že opravdu přijímáme pouze tu lásku, kterou si myslíme, že si zasloužíme? A proč si vůbec myslíme, že si víc nezasloužíme? Je to ovlivněno naší minulostí? 

Psala jsem si s bývalým přítelem této kamarádky a teď cituji "Proč se tak změnila? Byla to nejlepší holka na světě." 

Je tedy tahle její snaha být jiná snahou o to, aby další vztah vyšel? Je tedy její nová volba partnera důsledkem minulého nevydařeného vztahu? A proč se vlastně lidé po rozchodu většinou tolik změní? Rozchod nám může naprosto změnit například pohled na lásku obecně a na další vztahy. 

Jenže to pořád neřeší otázku, proč se vlastně tak podceňujeme? Proč budeme raději s někým, kdo se k nám nechová úplně nejlépe, než abychom si vzali nějaký čas pro sebe? Proč si myslíme, že si něco nezasloužíme?

A vlastně.. Proč já to takhle nemám? Když něco chci, jdu si za tím a je mi jedno, zda si to zasloužím nebo ne. Do každého vztahu se musí něco invenstovat, takže když do něčeho něco investujeme, proč bychom si to tedy sakra nezasloužili?

Proč si muži a ženy nikdy nebudou rovni

Ano, za tenhle článek mě asi všechny feministky ukamenují, ale ženy a muži si nikdy rovni nebudou.

Ženy byly, jsou a vždy budou to jemnější pohlaví. 

Neříkám, že žena nemá právo na kariéru a má sedět doma a starat se o děti a podobně. To v žádném případě. Jen konstatuji, že rovnost, jakou si představují zaryté feministky, prostě neexistuje.

Jak by to vypadalo, kdyby například žena otevírala dveře muži? Kdyby ochraňovala muže vlastním tělem a pustila se kvůli němu třeba do rvačky s pouličním násilníkem? To by prostě nešlo.

Muži dávají a ženy přijímají, je to tak dáno už biologicky. Čímž nemluvím například o penězích. Já osobně mám lepší pocit z toho, když si něco koupím z vlastních peněz, než aby mi to kupoval někdo jiný. Jsem ráda nezávislá a přesto závislá. Nechci být vydržovaná, ale líbí se mi, když mi muž otevře dveře, když vím, že by se za mě pustil i do rvačky. 

Co se snažím říct je to, že my ženy to v několika ohledech máme samozřejmě těžší, ale to neznamená, že jsme rovni mužům. Sice musíme zvládat porod, ale to je víceméně věc dobrovolná. Nikdo nás v dnešní době nenutí mít děti. Ale zato máme například výhodu několikanásobného orgasmu. 

Prostě zastávám názoru, že muž má být ve vztahu ten dominantnější, ať už se to zarytým feministkám líbí nebo ne. Žena má samozřejmě právo na vlastní názor, jak ve vztahu, tak v práci a kdekoliv jinde, ale přecejen se ženami nemůže být zacházeno stejně jako s muži. Kdyby si muži a ženy opravdu byli rovni, bylo by přijatelné, aby muž dal ženě například facku. Což není. Muž má ženu ochraňovat. A tudíž pokud žena potřebuje ochranu, není rovna muži.

Kamenujte, feministky.

10 věcí, kterými jsem posedlá

1. Boty

Ukažte mi jednu ženu, která by je nemilovala. Různé barvy, styly, velikosti podpatků.. Ach. Boty k nám prostě patří. Bez bot chodit nemůžeme a už je jen na nás, jak krásné boty budeme nosit.

Proč mám ráda muže v oblecích

Muž v obleku.

Myslím, že se najde spousta žen, kterým to přijde sexy.

Samozřejmě, že ne pokaždé se to povede. Oblek musí padnout. Nefunguje to tak, že si vezmete oblek po svém dědečkovi a je z vás star zralá na červený koberec. Vážně ne.

U obleku záleží na spoustě faktorů. Střih, barva, sladěnost košile a kravaty a kvalita. Samozřejmě, že když si koupíte oblek třeba v C&A, bude vypadat jinak než oblek třeba od Huga Bosse nebo Armaniho. A naštěstí si to někteří muži už uvědomili a další si to začínají uvědomovat.

No ale k pointě článku. Většina dívek v mém věku chce kluky, co mají takzvaný "swag".

Jenže já nejsem, a nikdy jsem nebyla, jako ostatní holky. Nechci kluka, chci muže. Nechci 's někým chodit', chci mít s někým 'vážný vztah'. Ano, jsem náročná, ale kupodivu se mi obojí podařilo.

Muž v padnoucím obleku už sám o sobě vyzařuje určité charisma. Je to známkou určitého luxusu a stylu.

Jak řekla jedna má kamarádka: ,,Může to být průměrný hezounek, ale jakmile nahodí oblek, je to úplně o něčem jiném."

A úplně nejlepší jsou ti, co nosí oblek jen tak, bez důvodu. Prostě chtějí vypadat dobře.

Jenže neklamu se tím? Opravdu se muž, který se dokáže postarat o sebe, dokáže postarat i o ženu? A nejsou takoví muži hlavně děvkaři?

Boys have swag. Men have style. Gentlemen have class.

3 důvody, proč jsem začala psát až teď

1. Můj život nebyl zajímavý

Zkrátka nebylo absolutně o čem psát. A taky mi přijde, že jsem za poslední cca měsíc získala mnohem větší přehled o různých věcech.

2. 'Tohle už určitě někdo napsal!'

S největší pravděpodobností ano. Ale každý všechno vidí trochu jinak. 100 lidí, 100 chutí. A každý má svá osobní dramata a něco, o čem se dá psát originálně. 

3. Rozptýlení a lenost

Začala jsem ironicky psát zrovna, když jsem byla bez počítače. Když mám počítač, neustále mne něco rozptyluje. Nový díl seriálu, nové video od mého oblíbeného youtubera, obnovování všech sociálních sítí každých 5 vteřin,... Žádná síla mě nedonutí všechno vypnout, sednout si, zapnout word a psát. Prostě ne.

Ale jakmile jsem teď už začala, jen tak nepřestanu. Začínáme.