Kapitola jménem dospělost

Včera to konečně přišlo. Dospělost. Jenže co se mění? Můžu legálně pít, kouřit a můžu se vdávat nebo jít do vězení. Taky se ode mě asi čeká, že za 18 let života už budu mít nějaký ten rozum a budu vědět, co od života chci. Rozum pořád úplně nemám a rozhodla jsem se zatím jen co se týče kariéry, bydliště a toho, že nikdy nechci děti. Nepřijde mi, že se něco mění. Rozhodně ne ještě tak další 3 roky. 

Můžu teď jen říct, že za dalších 18 let doufám, že budu sedět někde v rohové kanceláři právní firmy na Manhattanu. Takže tak. Prý jsem oficiálně dospělá. 

Happy Birthday to me.

Prohry

 

'Co je to podle vás prohra?'

'Prohra, to je, když vám o něco moc, ale opravdu moc jde, a ono to nakonec nevyjde.'

'To není prohra, to je život.'

Existuje spousta druhů proher. Malé i velké. Nejhorší jsou však prohry osobní. Prohry, kdy zklamete sami sebe. Umět prohrávat je těžké a málokdo to umí. Já třeba ne. Když mi o něco opravdu moc jde, ale nepodaří se to, dokáže mne to dostat na dno. A víte, co je vůbec nejhorší? Když vám někdo řekne, že jste se stejně umístili dobře, i když jste nevyhráli, že je to stejně úspěch, ne prohra. Ne, je to prohra. Z logického hlediska - když nevyhrajete, prohráli jste. Fakt, pochopte to, není to jaderná fyzika. A víte, co je ještě horší, než zklamat sám sebe? Když zklamete někoho, na kom vám záleží. Někoho, kdo ve vás vkládal svou důvěru a věřil ve vás.

S prohrou zklamání prostě přichází. Obzvlášť, pokud jste soutěživí jako já. Pochroumá to vaše ego a důvěru v sebe samého. Někomu, kdo si myslel, že je ve svém oboru nejlepší, prostě 6. místo nestačí. Je to osobní poklesa může vám to sebrat chuť podstoupit to znovu. Pokusit se příště umístit lépe. A to je ten problém. Jsou dva typy lidí - jeden se stáhne a bude se užírat svou prohrou a druhého to nakopne, aby se dále zdokonaloval a zlepšoval.

A já končím s užíráním se.