Sebedestrukce

'You can get addicted to a certain kind of sadness.'

Každý to známe. Například po rozchodu většinou nechceme dělat nic jíného než ležet v posteli, poslouchat ty nejdepresivnější písničky, co najdeme, a utápět se ve vlastním smutku. Přitom moc dobře víme, že to náš stav jen zhorší.

Nebo když se nedokážeme smířit s tím, že bychom tu osobu ztratili úplně a raději si ji budeme držet ve svém životě, jakkoliv jen můžeme, ikdyž to jen prodlouží proces posunutí se dál. Ikdyž to občas více bolí. Snažíme se s tou osobou komunikovat normálně, jako by se nic nestalo, ale přitom vzpomínáme, jak jsme se s tou osobou bavili, když jsme byli spolu. Vzpomínáme na začátky a na to, jak jsme byli šťastní. Je to určitá forma sebedestrukce. Nedokážeme tu osobu nechat jít. Kdybychom to dokázali, chvíli by nám ta osoba chyběla, ale časem by se to zlepšilo. Takhle si ten proces jen prodloužíme.

Já například mám jedno velmi sebedestruktivní přání. Nebudu ho sem psát, ale vím, že by mne to zničilo. A přesto po tom toužím. Mám strach, že se neposunu dál. Ne tímhle způsobem. Ale nemám dostatek síly na to, všechno vzdát a nechat ho jít.

Někdy se můžeme stát závislími na určitém druhu bolesti. A vždy chceme to, co nemůžeme mít.

'Did I ever really love Big? Or was I addicted to the pain, the exquisite pain, of wanting someone so unattainable?'