Sebedestrukce

'You can get addicted to a certain kind of sadness.'

Každý to známe. Například po rozchodu většinou nechceme dělat nic jíného než ležet v posteli, poslouchat ty nejdepresivnější písničky, co najdeme, a utápět se ve vlastním smutku. Přitom moc dobře víme, že to náš stav jen zhorší.

Nebo když se nedokážeme smířit s tím, že bychom tu osobu ztratili úplně a raději si ji budeme držet ve svém životě, jakkoliv jen můžeme, ikdyž to jen prodlouží proces posunutí se dál. Ikdyž to občas více bolí. Snažíme se s tou osobou komunikovat normálně, jako by se nic nestalo, ale přitom vzpomínáme, jak jsme se s tou osobou bavili, když jsme byli spolu. Vzpomínáme na začátky a na to, jak jsme byli šťastní. Je to určitá forma sebedestrukce. Nedokážeme tu osobu nechat jít. Kdybychom to dokázali, chvíli by nám ta osoba chyběla, ale časem by se to zlepšilo. Takhle si ten proces jen prodloužíme.

Já například mám jedno velmi sebedestruktivní přání. Nebudu ho sem psát, ale vím, že by mne to zničilo. A přesto po tom toužím. Mám strach, že se neposunu dál. Ne tímhle způsobem. Ale nemám dostatek síly na to, všechno vzdát a nechat ho jít.

Někdy se můžeme stát závislími na určitém druhu bolesti. A vždy chceme to, co nemůžeme mít.

'Did I ever really love Big? Or was I addicted to the pain, the exquisite pain, of wanting someone so unattainable?'

Sliby

 

Dali jste někdy někomu slib a opravdu ho dodrželi? Mluvím jak o malých slibech jako 'Mami, slibuju, že se už opravdu začnu učit.', tak o těch závažnějších jako 'Slibuju, že tě nikdy neopustím.'. Všichni jsme někdy někomu něco slíbili, ale ne vždy jsme to dodrželi.

Sliby by pro nás měly znamenat vše. A nikdo by neměl slibovat to, co nehodlá a nemůže splnit.

Zacházeli by lidé se sliby opatrněji, kdyby každý slib měl být neporušitelným slibem? Kdyby dotyčná osoba, co něco slíbila, měla při porušení toho slibu zemřít? Myslím, že kdyby toto opravdu fungovalo, nikdo by nic nesliboval, protože pak by byla polovina planety mrtvá. 

Se sliby by se mělo zacházet opatrně. Porušení slibu dokáže hodně zabolet. Ikdyž už by nám od začátku mělo být jasné, že dotyčná osoba slib nedodrží. A proč se vlastně nikdy nepoučíme? Proč nad těmi planými sliby jen nemávneme rukou? Protože jsme naivní. Lžeme sami sobě. 'On je jiný.' říkáš si doma, zatímco nad ním brečíš. Možná je. Ale každý má svou fatální chybu, někdo jich má víc a někdo méně, ale každý jí má. 

Takže pro příště sami sobě udělejme laskavost a nevěřme všemu, co nám někdo řekne, přináší to zbytečné zklamání. 

A já prosím všechny, aby se sliby nacházeli opatrněji. Není to jen tak.

inspirace (x)

6 degrees of separation

Rozchody asi nejsou nikdy lehké. Já mám za sebou svůj první a prošla jsem si už několika fázemi. Doufám, že jsem konečně v té poslední. Začátkem vztahu bylo mé bourání ledových zdí, teď jsem si je postavila znovu a doufejme, že jsou pevnější.

První fáze byly záchvaty hysterického breku, pocit, že budete zvracet, nechuť k jídlu a přemýšlení o tom, jak už nikdy nikoho takového nenajdete.

Druhá fáze byla ta, že se přece nebudu stresovat kvůli chlapovi, že najdu lepšího a že pokud spolu máme být, budeme. Pomohl mi k tomu odjezd do Prahy a litry alkoholu.

Třetí fáze byla naprostá zmatenost. Nevěděla jsem, zda ho miluju nebo nenávidím a jestli jsem v depresi, nebo zda mě přepadá vztek.

Čtvrtá fáze bylo uvědomění si, že nedokážu nenávidět, ale že s tou láskou v sobě taky žít nemůžu. A proto jsem se dostala ještě do horší fáze zmatenosti. Byly chvíle, kdy jsem naprosto nic necítila a fáze, kdy jsem myslela, že mi pukne srdce.

Pátá fáze byly otázky. Spousta otázek. Na které jsem dostala méně odpovědí, než jsem chtěla, ale zato jsem si uvědomila, že ta osoba, která mi ty odpovědi dala, už není ta osoba, do které jsem se zamilovala. A v této fázi jsem přestala cokoliv cítit a opět jsem ztratila schopnost brečet.

A teď se nacházím v šesté fázi. Vím, že pod vrstvou ledu tu osobu pořád miluju, ale je to hodně hluboko. Necítím nic. Snažím se žít jako by se nikdy nic nestalo. Jako by ty tři měsíce, kdy jsem cítila, vůbec nebyly. 

Jedno je jisté, do vztahu už se rozhodně nepoženu. Ublížila bych tím nejen sobě, ale také té osobě, se kterou bych byla. Bude trvat dlouho než zapomenu a odhodlám se znovu se někomu otevřít. A znovu milovat.

'First, you think the worst is a broken heart

What's gonna kill you is the second part
And the third, is when your world splits down the middle
And fourth, you're gonna think that you fixed yourself
Fifth, you see them out with someone else
And the sixth
Is when you admit that you may have fucked up a little'

Je důležité obklopovat se správnými lidmi

Říká se, že falešné přátele poznáme tak, že když se přestanou bavit s námi, začnou se bavit o nás. Já poznala, že je to naprostá pravda. Nebudu tu popisovat, co přesně se stalo. Řeknu jen to, že člověk, který o mně tvrdil, že patřím mezi jeho nejlepší přátele, se ke mně naprosto otočil zády a postaral se o to, aby se ke mně otočili zády i ostatní. Kvůli maličkosti. A proto chci dnes psát o tom, jak je důležité obklopovat se správnými lidmi.

Nezáleží na kvantitě. Záleží na kvalitě. Ať už si myslíte, že to není pravda nebo naopak. Nikdo nepotřebuje mít 100 'přátel', kteří se k němu otočí zády při první příležitosti. Bohatě stačí třeba tři opravdoví přátelé, kteří za vámi budou stát ať už se děje cokoliv. Ti, kterým můžete zavolat třeba ve 3 ráno a vybrečet se jim do telefonu. Jenže v dnešní době je hrozně těžké někoho takového najít. (a to ani nebudu mluvit o tom, jak je těžké najít normálního partnera) V dnešní době nikdo nevěří nikomu a když už ano, většinou je to ten nesprávný člověk. Například já mám nálepku 'falešná'. Proč? Protože jsem se vždy snažila se všemi vycházet, jak nejlépe to šlo a všem pomáhat, kdykoliv a jakkoliv jsem mohla. Většinou se v lidech mýlíme. Je to smutné, ale je to pravda. Ti, kterým nevěříme si naši důvěru zaslouží nejvíce a těm, kterým plně věříme, bychom neměli věřit absolutně s ničím. 

Taky je pro naše vlastní psychické zdraví důležité obklopovat se, pokud možno, co nejvíce pozitivními lidmi. Pokud se budeme stýkat s někým negativním, pesimistickým v každé situaci a bez jakéhokoliv seběvědomí, nezáleží na tom, jak silní jsme jedinci, ovlivní nás to. 

Co se tu snažím říct je to, že bychom si měli dávat pozor, komu důvěřujeme a s kým se bavíme. Všechno nemusí být tak, jak to vypadá. A někdy je dokonce možná lepší být sám a počkat si na lepší společnost, než se obklopovat lidmi, kteří si naši společnost ani nezaslouží.

Showing the real self

Není lehké se někomu otevřít. Obzvlášť někomu, na kom nám záleží. Každý máme svou minulost a každý jsme někdy udělali něco, na co nejsme pyšní. Nechceme to odhalovat, protože si to nechceme připomínat, nebo snad proto, že se bojíme, že by to někoho mohlo odradit?

 Každý máme více tváří. Chováme se pokaždé jinak, jen záleží na tom, s kým zrovna jsme. Ale tu pravou tvář budeme vždy znát jen my sami. Ovšem, že se najde někdo, koho pustíme blízko, ale nikdy neodhalíme vše. Ať už si to chceme přiznat nebo ne.

Nemyslím, že někdy můžeme poznat člověka na 100% a nezáleží na tom, jak moc chceme. Lidé se mění. A všichni mají věci v sobě, které si chtějí nechat pro sebe. A tak je to v pořádku.

Někteří lidé mají menší problém s otevíráním se ostatním a někteří zase větší. Stejně jako někteří v sobě mají temnější věci než ostatní. Nikdy nevíme, čím si člověk prošel. Někdo to nedává najevo a někdo musí mít neustálou pozornost a dá všem najevo, že není v pořádku. Proto nesuďme lidi, podle toho, jak se chovají a vypadají. Možná se nechtějí otevřít, a proto nic nedávají najevo.

A toto je důležité akceptovat. Obvzláště ve vztahu.