Co o nás vypovídají naše oblíbené věci?

 

Občas přemýšlím, jestli o nás svým způsobem nevypovídají naše oblíbené věci. Například filmy. Já si například momentálně připadám jako ve svém nejoblíbenějším filmu - Velmi nebezpečné známosti (ano, myslím tu verzi z roku 1999). Ve zkratce je to příběh o dvou bohatých nevlastních sourozencích, kteří velmi rádi hrají hry s lidmi. Sebastian Valmont rád souloží s Manhattanskými naivkami a Kathryn Merteuil je krásná, manipulativní, vlivná královna školy závislá na kokainu. Film končí tak, že Sebastian zemře vinou Kathryn, ale před svou smrtí stihne dát svůj deník Anette - dívce, se kterou vše začalo sázkou a do které se Sebastian zamiloval. V deníku je všechno o Kathryn a jejích manipulacích. Anette celý deník okopíruje a rozdá po škole. Kathryn je okamžitě vyloučena ze školy a převezena do léčebny, kvůli své závislosti.
Prostě žádný happy-end. Vždy jsem Kathryn měla ráda, ale nikdy by mě nenapadlo, že zažiju podobný pád na dno jako ona.

Třeba to o něčem svědčí. Když má někdo nejraději záporné postavy, může to znamenat, že má sám v sobě více záporných vlastností? Myslím, že jsem zářný příklad. Několikrát mi bylo řečeno, že jsem zlá a zkusme se podívat na výčet mých oblíbených postav - Damon Salvatore, Klaus Mikaelson, Loki, The Lannisters, The Malfoys, Bellatrix Lestrange, Kathryn Merteuil, Katherine Pierce, The Evil Queen a Captain Hook (OUaT), Blair Waldorf, Chuck Bass, The Graysons a Emily Thorne (Revenge).

Nikdo z nich není svatoušek. Všichni si velmi rozumí s pomstou, manipulací a ubližováním. A stejně je mám ráda. Nejděsivější je, když se v nich začnete ncházet. A nemusí se to týkat jen fiktivních postav. Může to být cokoliv. A já se ptám - myslíte, že věci, které máme rádi, o nás vypovídají?

'No change, I can't change,
I can't change, I can't change,
but I'm here in my mold,
I am here in my mold.
But I'm a million different people
from one day to the next...
I can't change my mold,
no,no,no,no,no,no,no'

Perfect replacement

Sometimes somebody shows up in our life and shows us, that the person we've lost can actually be replaced. That 'someone like you' is possible to find. And maybe even a better version. The person shows us, that the person we've lost is not exactly one of a kind. If it was someone we were romantically involved with, we don't necessarily have to get involved with the replacement like that. The replacement only replaces talking with the person we've lost if there's a significant personality resemblance. What I'm saying is that this person can really help us get over missing the person we no longer have in our life. This person shows us, that there is still hope. And it's a good feeling.

'Hope you remember my love
Remember my name
Put a message in the post up
Hope you get it by may

Left my past in the basement
I found your perfect replacement'

Beauty is in the eye of the beholder

(Možná článek někdy přeložím i do češtiny.)

We've all seen the couples that don't seem to really match. And you're thinking 'How can he be with her? How can she be with him?'. Well maybe he's not a superficial judgemental asshole like you. We all know that beauty is usually only skin-deep. She may not be pretty, but she can be the kindest person you've ever known, but you'll never know if you judge her by her appearance. And we also know that if you fall in love with someone's personality, everything else becomes perfect to you. 

But you don't have to be in love with the person. The point is that something can attract one person and repulse another. Who are we to say that someone is beautiful? They may not be beautiful to us, but they may be beautiful to others. We all know the question 'What do you even see about him/her?'. It's annoying, let's not lie to each other. It can be anything. It can be the eyes, it can be the smile, the ego, the charisma, the body,.. And sometimes you just don't know. All you know is that you want to be on them. Or under them, whichever option you prefer.

The society has its ideals of beautyx. The ideal of beauty for women has been a barbie doll for a very long time. Long legs, skinny, blonde, blue eyes. But you may not like that at all. If you prefer a chubby ginger, theb you prefer a chubby ginger, who cares? It's your own ideal of beauty and nobody should tell you if that's beautiful or not. You can choose whatever you want. Somebody likes flat chest, somebody likes it big. If you have flaws and somebody calls you ugly because of it just be sure, that one day somebody's gonna love that about you. Don't let the superficial people get you down. Because you are beautiful. Maybe not to everyone, but definitely to someone. One man's trash is another man's treasure.

Everyone has a type.

A few thank you's

Rozhodla jsem se, že je čas poděkovat pár lidem, bez kterých bychom já, ani tento blog téměř neexistovali.

V první řadě bych ráda poděkovala svým čtenářům, protože si nedovede představit, jak moc mě těší, že má tenhle blog přes 1300 shlédnutí a 8 lidí ho sleduje. Těší mě, že někdo čte ty mé plky. Díky!))

Kate, protože je mi inspirací, chápe mě a drží mě nad vodou jako nikdo. Mé druhé já. Spřízněná duše. Říkejte tomu, jak chcete. Bez ní bych tu nebyla. Thank you, I love you.

Mel, protože s nikým nemůžu spřádat ďábelské plány jako s ní a vím, že by se za mě poprala, i když to nepřizná.

Sistah, protože 'Blood is thicker than water'. Sestry na život a na smrt. Myslím, že víc říkat nemusím. Thank you for being the best sister I could ever have.

Milované mamince, protože za ní mohu přijít s čímkoliv a ona mě podrží. A i když se to zdá jako samozřejmost, ne všude to tak je. Děkuju, mami.

D., protože kdybych si kvůli němu neprošla tmou, neměla bych skoro o čem psát a nebyla bych tou osobou, kterou jsem dnes a nevěděla bych, co je to milovat. Děkuju. 

M.N., protože je mi inspirací a oporou, i když by mě mohl poslat do háje. Thank you.

A v poslední řadě sobě samé, protože i když k tomu někdy nebylo daleko, nikdy jsem to nevzdala a bojuju se svým životem dál.

Thank you all.

Posedlost kontrolou

Jsem jedna z těch lidí, kteří mají rádi kontrolu nad svým životem a vším, co se děje okolo nich. Nerada se ocitám v situacích, kdy nemám absolutně žádnou kontrolu nad tím, co by se mohlo stát. Už jako malá jsem neměla ráda kolotoče, a houpačky jsem měla ráda jen do doby, kdy jsem se rozhoupávala sama. V momentě, kdy se už houpačka houpala sama, začala jsem cítit strach. Dodnes mi tyto pocity zůstaly. Například když jedu autem a řídí někdo jiný, mám strach. Protože vím, že kdyby se něco dělo, nemohu udělat nic. Když se nad tím zamyslíme, kdykoliv sedneme s někým do auta, prakticky mu svěřujeme svůj život. A to já nemám ráda.

A není to jen o tomhle. Nikdy jsem nevydržela u žádného koníčku. Nenávidím, když mi někdo diktuje, co mám a nemám dělat. Vždy si chci, a budu, dělat vlastní rozhodnutí. Narodila jsem se ve znamení Berana, tudíž tvrdohlavost je mé druhé jméno. V momentě, kdy mi někdo začne říkat, co dělat a nedělat, si v sobě utvořím blok a už jen z principu to neudělám. Je pro mě důležité utvářet má vlastní rozhodnutí a sama z nich chybovat.

Vím, že to jednou třeba bude problém, ale je jen na mně, abych si to sama zjistila.

Prejudice

Jednou už jsem na tohle téma psala, ale téma je to pořád aktuální, tak je tu zase. Opět z jiného pohledu.
Předsudky a zbytečné soudy jsou všude kolem nás. Pokud něco nechápeme, máme tendenci to odsuzovat. Ruku na srdce, všichni to děláme. Odsuzujeme něčí chování, rozhodnutí.. Nebo i zalíbení v někom (ale o tom až příště). Jenže proč?
Nikdo není dokonalý a každý má své důvody pro své chování a rozhodnutí. Proč tedy někoho soudit, protože nechápeme? Každý má svou svobodnou vůli. Jenže teď přichází to 'ale'. Ale pokud děláme něco, o čem víme, že by nás za to někdo mohl odsoudit, proč to všude rozhlašovat? Lidé soudí a soudit budou a pokud se nechceme setkat s předsudky a odsuzováním, měli bychom si některé věci nechat pro sebe.
Předsudky jsou zlá věc. Obzvlášť, pokud je někdo posílá dál. Každý má svůj názor na věci. Proč někomu vnucovat ten svůj? Je normální o věcech diskutovat, ale musíme druhé osobě nechat prostor, aby si udělal vlastní obrázek. Předsudky v dnešní době fungují jako pomluvy. Věci stylu 's tou se nebav, to je flundra' jsou absolutně debilní. Můžeme to o někom prohlásit, ale proč nenechat druhou osobu, aby to poznala sama? Někteří lidé si sednou, někteří ne. Pro někoho píča, pro druhého nejlepší kamarádka.
Vyjadřujte své názory, ale nenuťte někoho, aby je následoval. Prosím.

Opening our hearts again

Všichni to známe. Zamilujeme se a ono to skončí špatně. A pak už nechceme tou bolestí projít znovu, protože si myslíme, že všechno vždy dopadne stejně. Jenže to nikdy nezjistíme, pokud to nezkusíme. Představte si to, je vám třicet, jste v baru po těžkém rozchodu a muž vás pozve na drink. Vy ho odmítnete. Ale co když právě tento muž byl váš budoucí manžel? Proč ho odmítat? Když se vám nebude zdát ideální, tak se alespoň opijete zadarmo. Proto si nemyslím, že by se mělo vše hned zahazovat a odmítat. Jasně, ta bolest z minulé lásky tam pořád je, ale když se začnete soustředit na něco, nebo někoho, jiného, přejde to. Říká se, že dostat se z rozchodu trvá polovinu toho času, po který jste byli spolu. Některé ženy to nesou lépe, některé hůře. A některé si tu bolest třeba ani nepřiznají. 

Ikdyž si po rozchodu nebo odmítnutí, vybudujete kolem sebe zdi, dříve nebo později přijde někdo, kdo vám je zboří, protože přesto, že k sobě nechcete někoho pustit, se vždycky najde někdo, kdo si tu cestu najde, protože vždycky ve vás bude část, která chce být milována. Zdi nezdi.

Takže rozchod? Řekněte si, že to byl idiot, pár týdnů si pobrečte a jděte se opít, když vás někdo pozve na drink, přijměte to. Když se vám nebude zamlouvat, pošlete ho do háje a aspoň máte drink zadarmo. Když vás někdo pozve na rande, jděte do toho, vždy je cesta ven. Ale nikdy se neuzavírejte před světem, to vede akorát k depresi a to není dobře. A pokud máte kamarádku, která se momentálně zavřela doma, nekomunikuje a celé dny spí, vykašlete se na její výmluvy a někam ji vytáhněte. Pomáhá to.