Opening our hearts again

Všichni to známe. Zamilujeme se a ono to skončí špatně. A pak už nechceme tou bolestí projít znovu, protože si myslíme, že všechno vždy dopadne stejně. Jenže to nikdy nezjistíme, pokud to nezkusíme. Představte si to, je vám třicet, jste v baru po těžkém rozchodu a muž vás pozve na drink. Vy ho odmítnete. Ale co když právě tento muž byl váš budoucí manžel? Proč ho odmítat? Když se vám nebude zdát ideální, tak se alespoň opijete zadarmo. Proto si nemyslím, že by se mělo vše hned zahazovat a odmítat. Jasně, ta bolest z minulé lásky tam pořád je, ale když se začnete soustředit na něco, nebo někoho, jiného, přejde to. Říká se, že dostat se z rozchodu trvá polovinu toho času, po který jste byli spolu. Některé ženy to nesou lépe, některé hůře. A některé si tu bolest třeba ani nepřiznají. 

Ikdyž si po rozchodu nebo odmítnutí, vybudujete kolem sebe zdi, dříve nebo později přijde někdo, kdo vám je zboří, protože přesto, že k sobě nechcete někoho pustit, se vždycky najde někdo, kdo si tu cestu najde, protože vždycky ve vás bude část, která chce být milována. Zdi nezdi.

Takže rozchod? Řekněte si, že to byl idiot, pár týdnů si pobrečte a jděte se opít, když vás někdo pozve na drink, přijměte to. Když se vám nebude zamlouvat, pošlete ho do háje a aspoň máte drink zadarmo. Když vás někdo pozve na rande, jděte do toho, vždy je cesta ven. Ale nikdy se neuzavírejte před světem, to vede akorát k depresi a to není dobře. A pokud máte kamarádku, která se momentálně zavřela doma, nekomunikuje a celé dny spí, vykašlete se na její výmluvy a někam ji vytáhněte. Pomáhá to.